2000 let zpátky? Ach bože! - 20-Mrtvý jako... Sevík

Fíí… třísk!

„Nemohli byste se zabíjet trochu potišejc? Mám tady práci!“ houkla jsem do okolního světa a dál pečlivě zametala.

Třísk! Mňaů! Třísk!

Sevík pravděpodobně vyhrával.

Kvík! KVÍK!

Ačkoli třeba taky ne.

Kolem mě se prohnala zápasící koule dvoubarevných chlupů o dvou ocasech a osmi nohách. Nutno dodat, že se prohnala mojí čtvrthodinovou prací na téma smeť okolní prach na jednu hromadu a nesnaž se do ní šlápnout.

„Vy idioti!“

Třísk!

„Mařiči poctivě odvedené práce!“

Kch… prsk!

„Zvířata…“ zavrčela jsem odevzdaně a začala znovu smetat prach na jednu hromadu. Bylo to úžasně uklidňující. Jedno smítko sem, tak, tady mi toho trochu zbylo, když zametu tamhleten kousek tak už mi toho naha jen asi šestina, támhle se mi toho nějak nakupilo…

Fííí!

„Vrahové!“

Vzdala jsem to. Popadla jsem koště za násadu a s lehce šíleným výrazem se vydala po stopách bojujících zvířat. Nebylo zas tak těžké sledovat, kudy se ti dva vydali, protože mi k tomu zanechali pár výborných stopovacích prvků, kupříkladu chlupy po celém sklepení, ulámané drápky, trochu krve a všudypřítomný pach dlouho nemytých pytlů plných blech.

Jo, a taky dělali strašnej kravál.

„Tak pojdťe, mazlíci…“ zamumlala jsem nepřítomně, jdouce za zvuky probíhající bitvy na život a na smrt.

Ale poté najednou vše ztichlo.

„Hm.“

Zahnula jsem za roh.

A tam se mi naskytl pohled na triumfálně se tvářící kočku.

A, ach ano, jak jsem mohla očekávat, přizabitého Sevíka.

„Huš! Kuš! Zmizni!“ Nabrala jsem kočku koštětem a odpálkovala ji pryč. Vztekle na mě zasyčela, ale poté se v zájmu vlastního zdraví přece jen radši zdekovala.

„Dobrá zábava?“ nadhodila jsem konverzačně a sehnula se, abych nehybného Sevíka propleskla… zatahala za fousky…

Co se vlastně dělá s krysama?

„Vstávej,“ řekla jsem a s těmi slovy ho lehce klepla po hlavě.

Nic.

„Vytahám tě za uši.“

Nezdálo se, že by to Sevíka nějak vzrušovalo. Prostě se dál tvářil jako… velice mrtvá krysa.

„Tohle už jsme tady jednou měli, ne?“ zeptala jsem se sama sebe při vzpomínce na to, jak jsem Sevíka už jednou přizabila před Chroptící chýší.

„Ale tentokrát za to vážně nemůžu!“

I to malé opovržlivé zakvíknutí by mi stačilo.

„Sakra.“

Znovu jsem do něj šťouchla. Po chvíli váhání jsem ho zatahala za fousky. Zašla jsem dokonce tak daleko, že jsem mu chytla čumák, uzavřela mu tak přívod vzduchu a čekala, kdy se začne dusit.

A ono nic.

„Jestli si myslíš, že si tady jen tak suše umřeš a já se za to budu zodpovídat Mrazíkovi, tak to se šeredně pleteš!“

KVÍK.

V jednu chvíli jsem si myslela, že to řekl Sevík. Pak mi ale došlo, že jeho kvíkání bylo povětšinu času poněkud více…

…živé.

Naproti mně stála černě oděná krysa s malou kosičkou a vědoucně na mě hleděla.

„Pardon?“ zeptala jsem se zmateně.

Snažím se komunikovat s krysou. To je teda paráda. Se Sevíkem jsem sice taky mluvila, ale Sevík byl přece jen technicky vzato člověk… no…

KVÍK! KVÍK!

„Já ti nerozumim, tak vystřel!“

Krysí Smrť na mě hodil zlý pohled a máchl kosičkou směrem k Sevíkovi.

„Ten je v pohodě, jenom si trochu dáchnul.“

KVÍK!

Krysí Smrť vytáhl malé přesýpací hodiny s nápisem Severus Snape. V horní části už nezbýval žádný písek.

„Odpal. Potkal si už někdy krysu s tak pitomym jménem? On je krysa jen dočasně. Máš v tom zmatek. Stejně jako ten druhej z tý vaší povedený party, kterej mi už jednou způsobil nepříjemnosti!“

KVÍK?

„Vysokej, černej… kostnatej.“

KVÍK! KVÍKY KVÍK!

„Tady prostě dneska nikdo neumírá. Ale o kousek dál je jedna pěkně prašivá kočka.“

Krysí Smrť se na mne chvíli díval velice naštvaně, poté zaklel v krysštině a obrátil Sevíkovy hodiny vzhůru nohama. Písek se začal sypat na druhou stranu.

„Děkuji.“

Krysí Smrť si odfrkl a se spoustou nepěkných nadávek, kterým jsem díkybohu nerozuměla, protože nejsem krysa, zmizel.

„Tak to by bylo,“ pronesla jsem unaveně, „A ty bys teď asi potřeboval na ošetřovnu.“

S jistotou, že si to Filch už nějak zařídí jsem nechala koště ležet na zemi, sebrala Sevíka a odpochodovala pryč.



***************************************************************



„To je krysa!“

„Ale nepovídejte.“

O madam Pomfreyovou se pokoušely mdloby.

„Nebudu vám ošetřovat mazlíčka! Já pracuji výhradně se zdejšími studenty!“

„No, tak v tom případě to nebude žádný problém, tohle je totiž pan Snape a… madam?“

Madam Pomfreyová s křikem utekla.

Tak nic no. Snaha byla. Člověk by ale stejně řek, že když ta ženská pracuje na čarodějnické škole tak bude na podobné výjevy zvyklá.

Ale nevadí. Takže se po těch úžasných kouzelnických lécích podívám sama.



O pět minut později



Podařilo se mi do Sevíka vpravit pár kapek zapáchající černé břečky, u které jsem měla tu čest ochutnat ji sama už dříve. Zdálo se, že to pomohlo, protože se můj přítel okamžitě probral, a jeho malý krysí mozeček se okamžitě přeprogramoval na jediný životní cíl – zabít mě.

„No, no, no! Abys mě samou láskou nespapal, Krysíku!“ ušklíbla jsem se na něj zle, když se mi pokusil amputovat ruku.

„Měla jsem tě tam nechat.“

„Kvík!“

„Dobře, pro příště si to budu pamatovat!“

„Slečno Raddleová?“

Zavřela jsem oči.

Poté jsem si povzdechla.

A opět oči otevřela.

„Ano, pane profesore?“ řekla jsem a ani se neunavovala s ohlížením.

„Slečno Raddleová, Poppy mi právě sdělila jednu velice zmatenou zprávu – “

„Mluvila pravdu.“

Mrazík ke mně zezadu přistoupil a podíval se na Sevíka, který naštvaně seděl na nemocničním lůžku a právě s prskáním proklínal celý svět a obzvláště mě. Ačkoli k tomu neměl žádný rozumný důvod, ale takové věci jako rozumné důvody on vlastně nepotřeboval nikdy. Vystačil si i bez nich.

„Pane Snape?“ zeptal se Mrazík opatrně.

„Kvík!“

„To znamená ‚ano, to jsem já, pane‘“ přeložila jsem Sevíkovo kvíknutí a poněkud jsem zamlčela tu část, která říkala ‚odpal dědku, dřív než tě rozsápu na kousky‘.

„To je ale zajímavé,“ Mrazík si zamyšleně zamnul plnovous.

„Jak se to stalo?“

„Lektvar,“ povzdechla jsem si a snažila se naši konverzaci co nejdříve ukončit.

Mrazík se na mě zachmuřeně otočil.

„Proč jste mi to neřekla?“

„Měla jsem pár důvodů,“ odpověděla jsem popravdě.

„Třeba?“

„Třeba, že jsem nechtěla, abyste to věděl.“

Chvíli bylo ticho.

„Slečno – “

„Ne, dobře, vzdávám to!“ zavyla jsem nešťastně, „Řeknu vám to, jo?“

A řekla jsem. Jak si Slughorn vyráběl lektvar, jak se do toho Sevík zapletl, jak to bouchlo, jak bylo ještě chvíli zakouřeno a jak pak byla stvořena krysa. Mrazík mi tiše naslouchal, budiž mu to k dobru, až mi jednou dojde trpělivost a provedu mu něco smrtelně vážného.

„Takže magická nehoda, ano? Způsobená lektvarem neznámého složení. To bude tvrdý oříšek. Ale pevně věřím, že pan profesor Slughorn je mistr věci dostatečně znalý a dokáže pana Snapea vrátit do původní podoby. Zatím se prosím nijak neznepokojujte, slečno, všechno bude zase v pořádku.“ Mrazík mě utěšitelským gestem poplácal po rameni.

„Vypadám snad, jako kdybych se znepokojovala?“ zeptala jsem se šokovaně a ucukla.

„Vím, jak to pro vás musí být těžké – “

„Ne, to teda nevíte!“

A byla to pravda. Můj přítel mi již stihl způsobit pár doživotních jizev. Převážně v oblasti ramene.

I přesto se na mě Mrazík povzbudivě usmál, dobrácky zamrkal a důstojným krokem opustil ošetřovnu.

Zničeně jsem si sedla na postel.

„Kvík!“

„Promiň.“

Mírně pomuchlaný Sevík se dotčeně otřepal, a poté se mi usadil na nohu.

Tiše na mě hleděl.

„Nemůžu za to, že je ten chlap tak neuvěřitelně zvědavej. Ale aspoň teď popožene toho mrože, aby pohnul s tim lektvarem… Jedinej světlej bod na celý týhle šílenosti.“

Sevík vypadal, jako kdyby si povzdechl, a pak se mi opět začal drápat na rameno.

„Tak jo, pudem,“ prohlásila jsem velitelsky a vydala se směrem ke dveřím. Cestou jsem ještě stihla hodit očkem po dvou studentech, kteří v bezvědomí leželi na postelích a mělce oddechovali. Jednomu zpoza chomáče černých vlasů vykukovala nepěkná modřina, zatímco ten druhý vypadal už jako ve stádiu posledního tažení, ale hlavu měl pěkně pomlácenou taky.

Nepřítomně jsem se dotkla jednoho kruháku a odešla z ošetřovny. Až se proberou, měla bych se těm hošanům možná omluvit.





***************************************************************



Měla jsem dojem, že mě něco šťouchlo do ruky.

Nechala jsem to plavat.

Pak mě to něco šťouchlo poněkud naléhavěji.

„Mgnf?“ zamumlala jsem nepřítomně a převalila se na druhý bok.

„Kvík!“

„Cosedě?“

„Kvík!“

„Di se vycpat.“

Sevík rychle přeběhl po polštáři a začal mi strkat do oka svůj nechutně studený čumák.

„Vypadni. Z mojí. Postele!“ zavrčela jsem a odstrčila ho svou jedinou použitelnou rukou. Tu druhou jsem si totiž přilehla a na to, abych se znovu nějak výrazněji pohnula jsem byla moc líná.

Sevík se nevzdával.

„Ty parchante! Co zase chceš!“

„Kvík!“

Hlad? On má hlad? On si dovoluje mě budit kvůli svému nicotnému hladu?

„Víš co? Dám ti radu. Dokud zmizíš, než napočítám do pěti, tak tě nerozlehnu.“

„Kvík!“

„Tak si di někam něco sehnat, doprčic! Nejsem tvoje kuchařka a ochranka v jedné osobě!“

Sevík se pokusil demonstrovat naléhavost situace tak, že mě kousl do nosu.

„Au!“ vyprskla jsem vztekle a byla už naplno vzhůru. Nejprve jsem se pokusila Sevíka rozmáznout jedinou pořádně mířenou ranou, ale ten zmetek zřejmě mé vražedné úmysly vycítil a uklidil se do bezpečné vzdálenosti.

Útrpně jsem zasténala a promnula si oči. Tak ani trochu toho spánku mi nebude dopřáno? No to je teda opravdu luxusní.

„Víš, že seš v dívčí ložnici?“ zeptala jsem se jen tak, abych se ujistila, že si je Sevík vědom svého přestupku. Nechala jsem ho totiž dole ve společenské místnosti, zapíchl to na opěrce jednoho z křesel a mě se zdálo, že tam hodlá strávit celou noc.

No, spletla jsem se.

Sevík můj dotaz ovšem nijak nekomentoval, což mě jen utvrdilo v tom, že je to opravdu zmetek.

„Tak poď, ty miminko,“ povzdechla jsem si, „seženem ti něco k jídlu."

Sevík se mi mlčky vyškrábal na rameno a připravil se k transportu. Mě se už na čtvrtý pokus podařilo zvednout z postele, což svědčilo o mé naprosté bdělosti. Poté jsem si ukopla levou nohu o noční stolek, šlápla do kufru některé ze svých spolužaček, nabourala loktem do vedlejší postele s nebesy, esteticky zklopýtala ze schodů a za vydatného zívání se protáhla východem ze společenské místnosti.

„Ee uyně?“ zeptala jsem se ospale.

„Kvík?“

„Kde je kuchyně?“

„Kvík, kvík! Kvík!“

„Co? Já to asi nechápu.“

„Kvík!“

„Jo, aha. Tak dobře.“

Zahnula jsem za roh. To se ve zdejších chodbách dělalo docela dobře, zahýbat za roh. Člověk měl pocit, že celý hrad se sestává spíše z rohů, a ty delší části rovné plochy mezi jednotlivými rohy jsou spíše jakýmisi estetickými vycpávkami. Což mělo samozřejmě jisté kouzlo, protože ve všech (alespoň trochu více promyšlených) příbězích vás někdo praštil pohrabáčem po hlavě, zrovna v tu chvíli, kdy jste zahnuli za roh. Nebo jste zakopli o mrtvolu, chvíli po tom, co jste zahnuli za roh. Těžko byste zakopli o mrtvolu na chodbě, kde vidíte sto metrů dopředu temnou kaluž krve a tělesné ostatky zavražděného. A i ten chudák s pohrabáčem by se, ke smůle všech milovníků napínavých filmů, neměl kam schovat.

Proto nebylo mé překvapení zas až tak velké, když se těsně poté, co jsem zahnula za roh, ozvala neuvěřitelná rána, vzápětí mi kolem hlavy proletěl kouřící kotlík o rychlosti několika stovek kilometrů v hodině, minul mě o pár centimetrů, Sevíkovi trošku zarovnal fousky a pak se roztřískal o nedalekou zeď.

A poté jsem zakopla o mrtvolu.

Kdo by to byl čekal.